Kniha přehledně pojednává o lidovém oděvu v Podještědí a umožňuje tak čtenáři sledovat jeho vývoj v jednotlivých časových obdobích. Nejstarší doložitelné reálie sahají hluboko do 18. století, kdy převládala ještě domácí výroba tkanin, především lněného plátna, a manufakturní výroba vlněných či polovlněných látek (sukno, mezulán ad.). Díky okrajové poloze Podještědí na česko-německém jazykovém a kulturním rozhraní se uchoval tento starší typ oděvu ještě ve 2. čtvrtině 19. století, tedy v době, kdy se již na většině míst Čech na venkově plně rozmáhala městská móda. Citelně do podoby lidového oděvu zasáhla industrializace textilní výroby, která byla příznačná především pro široký pás severních Čech. Díky fabrické výrobě a rozšíření nových textilnických technologií začaly rázem zlevňovat tkaniny, které se staly cenově dostupnější i pro obyvatele venkova, a přinesly s sebou nevídanou materiálovou rozmanitost. Naprostým fenoménem se stala tovární výroba potiskovaných látek a šátků, které díky svým působivým vzorům a jasným barvám našly okamžitou oblibu v lidovém oděvu prakticky všude. Do konce století se ve způsobu odívání takřka dokonale setřely rozdíly mezi vesnicí a městem. Podještědský lidový oděv začal budit svým odlišným vzhledem pozornost u řady osobností kulturního života, předně u spisovatelky Karoliny Světlé, která většinu svých literárních postav vykreslila v tehdy obvyklém oděvu. Své nadšení přenesla i na některé své podještědské příbuzné: na neteře Anežku Čermákovou-Slukovou a Karlu Škodovou včetně jejího syna Josefa Škodu. Do Podještědí zasáhly badatelské výlety Jana Prouska a Eleonory Proškové z nedalekého Turnova a bohatost, pestrost a propracovanost součástek ocenily i Renáta Tyršová a Teréza Nováková. Oživení zájmu o lidovou kulturu přinesly ke konci 19. století velké výstavy (Jubilejní a Národopisná), na jejichž přípravách se řada jmenovaných osob aktivně podílela, zvláště pak Jan Prousek ve spolupráci s místním učitelem Josefem Adamem vytvořili pro tyto výstavy kolekci oděvních součástek z Podještědí a Turnovska. Již profesionálním národopisným badatelem se stal řídící učitel Václav Havel, který v roce 1914 uspořádal v Českém Dubě výstavu starožitností s bohatým zastoupením součástek lidového oděvu, z nichž se některé staly součástí sbírky později založeného Podještědského muzea. Podještědím se v průběhu 40. let 20. století zabývala i legendární Drahomíra Stránská, jedna z největších tuzemských znalkyň lidového oděvu, a o Podještědí se objevují zmínky i v textech o turnovském kroji od Blaženy Šotkové. V průběhu druhé poloviny 20. století se podještědská oblast dostala na samý okraj badatelského zájmu, pouze J. V. Scheybal se kresebně věnoval oděvním rekonstrukcím podle součástek z muzejních sbírek a starších fotografií. Až v 80. letech publikoval pár objevných studií o místní hmotné lidové kultuře Tomáš Edel a ze současných badatelů se Podještědí na řadě míst dotkla v pracech o lidovém oděvu na Turnovsku Vladimíra Jakouběová a zmínky nacházíme i v pracích Jiřiny Langhammerové.
Lidový oděv kdysi hovořil svým vlastním jazykem, kterému člověk dobře rozuměl. Především vypovídal o společenském stavu a postavení toho či onoho člověka v rámci vesnice, o dané příležitosti a zálibě v oblékání. Výroba oděvu stála mnoho úsilí a jeho pořízení spoustu peněz, proto si oděvu každý považoval a chránil ho před opotřebením, jak jen to šlo. Citelné zásahy do podoby a změny významu lidového oděvu proběhly během prvorepublikových rekonstrukcí v duchu všeobecného vlasteneckého nadšení. Z lidového oděvu se v této době stal krojový komplet a pod tlakem stylizace se zrodil fenomén opěvovaného i zatracovaného tzv. krojového svérázu, jehož tradici od té doby udržuje a rozvíjí prakticky většina současných folklorních souborů.
Pro pochopení širších souvislostí jsou v knize přehledně popsány jednotlivé oděvní součástky, jejich vývoj a materiálová pestrost. Unikátní náhled do dobových šatníků se naskýtá především díky archivně dochovaným pozůstalostním inventářům, které do nedávna zůstávaly opomíjeným zdrojem informací. Díky nim se podařila potvrdit nejen rozmanitost barev ženských životků a obecné rozšíření černých mužských kožených kalhot (kožínek), ale též doložit existenci zcela zapomenutých součástek jako jsou kupříkladu mužské kolové pláště a čepice se štítkem (kšiltem).
Kniha je předně určena čtenářům z široké veřejnosti, přesto však si rukopis na pozadí zachovává náležitosti vědecké práce, spočívající především v pečlivém citování zdrojů informací. Díky množství fotografií a úryvků z dobových textů se publikace stává živým a barvitým vhledem do problematiky lidového odívání a zároveň i jakousi praktickou příručkou. Kniha Podještědský lidový oděv v proměnách času vychází u příležitosti 50. výročí založení Folklorního souboru Horačky a završuje takřka desetiletou badatelskou činnost několika jeho členů a členek, pro něž se stalo udržování podještědského lidového oděvu životním posláním.