Tématu křtů muslimů v raném novověku nebyla dosud v české historiografi i věnována pozornost, což však rozhodně neplatí pro okolní země.
Křty "Turků" se zabýval např. Karl Teply, v nejnovější době pak třeba Markus
Friedrich, Manja Quakatz, Boris Golec, Stephan Th eilig, Leyla Coşan nebo
Markus Krischer.
Právní úprava křtů dospělých v pražské arcidiecézi byla obsažena ve statutech Berkovy synody z roku 1605, která vyhrazovala pravomoc povolovat křty osob z nekřesťanského prostředí arcibiskupovi. V praxi tyto křty obvykle povolovala arcibiskupská konsistoř na základě žádosti podané nejčastěji duchovním, který katechumena ke křtu připravoval. Z archivní pozůstalosti pražské konsistoře bylo možné zjistit, že mezi lety 1683-1699 bylo povoleno cca 300 křtů muslimů, přičemž nejvíce křtů proběhlo v letech 1687-1691.
Křtěnci jsou v pramenech označováni nejčastěji jako Turci, což bylo běžné dobové označení muslima. Většina těchto katechumenů byli váleční zajatci (zejména ženy a děti), kteří někomu patřili, což do jisté míry relativizuje svobodu jejich rozhodování, byť přímé doklady o nucení ke křtu nejsou. Ne všichni zajatci muslimské víry se nechali pokřtít, zprávy o nepokřtěných jsou však méně četné. V roce 1699 vznikl v souvislosti s výměnou zajatců soupis, podle nějž se tehdy v Čechách nacházelo jen osm nepokřtěných muslimů, kteří se chtěli vrátit do své vlasti.