Abstract
S trochou nadsázky by bylo možno říci, že Atalanta fugiens (1617), emblematický alchymický spis rudolfinského lékaře Michaela Maiera je stejně jako Stopařův průvodce po galaxii "vskutku pozoruhodná kniha". Text připomínající kaleidoskop, skládající se z (vskutku pestrých a různorodých) citací a jejich labyrinticky se větvících výkladů, v němž každá změna řazení jeho jednotlivých dílků mění nejen význam a postavení každého z nich vůči všem ostatním, ale stejnou měrou i předpokladatelný smysl celého díla, doslova stírá (ne-li rovnou maže) hranice mezi zdánlivě jasně oddělitelnými způsoby vnímání.
Tento až "multimediální" text je již déle než čtyři století otevřenou hádankou a doslova hřištěm imaginace pro všechny, kdo jen měl to potěšení se jím zabývat. Ať již z (dobové) posice humanistického učence a adepta, hledajícího slibovaná "tajemství přírody", či z dodatečné perspektivy historika umění, muzikologa či literárního teoretika.
Předkládaný příspěvek by se chtěl pokusit po krátké deskriptivní exposici ukázat některé méně akcentované přesahy kontextové (v obdobných dílech Maierových současníků i následovníků), textové (od J.A. Komenského po Melchiora Vischera), visuální (demonstrací možných souvislostí mezi některými emblématy a jen o málo staršími výtvarnými díly Jana Brueghela st.) i auditivní.
A v neposlední řadě se - nikoli neskromně, nýbrž jen zkusmo - pokusit představit jednu z dalších možností řazení obrazového cyklu díla a v návaznosti na něj i korpusu textu samotného.