Jsou klasikové opravdu tak nebezpeční? Aneb: „spontaneita“ literární imaginace jako automatický, nebo (ne)vědomě automatisovaný proces?
Abstrakt
Boris Vian (z jehož povídky Le Danger des Classiques jsme si dovolili odvodit prvou půli nadpisu) by se jako zkušený provokatér myšlenkou robotického básníka (ať již v podobě stroje, nebo jen poněkud mechanicky uvažujícího živého člověka) jistě vyděsit nedal. Ostatně, měl k tomu mnoho dobrých důvodů:
Tvůrčí činnost umělecká, stejně jako myšlení obecně, má - jak se zdá - charakter spíše evoluční, svým "modem operandi" analogický genetickým mutacím (tedy rychlému, spontánnímu vytváření variací různým způsobem dostupného materiálu). Tvůrčí myšlení je pak možno definovat jako povýtce náhodné generování nejrozmanitějších idejí, spojené s rychlou selekcí těch relevantních. Vysvětlit kreativitu jako "zdlouhavé výběrové procesy a jejich nevědomou kombinaci" se ostatně pokoušel již Henri Poincaré a objevování skutečností nových je s rekombinací skutečností již známých nutně spojeno. Umělecká tvorba (přičemž vědu je z ní v tomto smyslu vydělovat neradno - ostatně, dle A. Koestlera mají stejnou povahu dokonce věda, umění i humor: je jí schopnost "bisociace", tedy kombinace dvou nesourodých produktů vnímání či myšlení) pak není a ani nemůže být produktem nějakého lineárního formotvorného procesu (viz např. Chlebnikov).
Jádrem předkládaného příspěvku by proto měl být vznik a vývoj ideje "automatu na nápady" (či rovnou řeč či text v širším slova smyslu), demonstrovaný na několika příkladech ze světové, ale i jednom méně známém z české literatury. Tedy jakási vývojová linka tohoto nápadu od jeho prvních náznaků u Aristotela a jeho logicko-lingvistických proposicí, přes velmi explicitního Jonathana Swifta, Julese Verna poučeného praxí literární velkovýroby 19. století či J. L. Borgese teoretisujícího o literatuře téměř samoplodivé až k Eduardu Fikerovi a již zmiňovanému Borisi Vianovi, v jehož době tato idea přechází další svou variací ze sféry literární fantastiky (zpět) tam, kde jsme zvyklí se s ní setkávat dnes: tedy k napůl vážně míněné teorii a v oblasti současné kybernetiky i k vědecké (a tedy veskrze seriosní) praxi.
Zajímavý je v tomto směru ostatně už postřeh Blaise Pascala (konstruktéra jednoho podobného stroje, Pascaliny), že "aritmetický stroj vykonává činnosti, které se mysli přibližují více než podobná činnost ostatních živočichů" a také to, že hledáním mezí toho, co lze realisovat automatisovanými postupy zpracování informace a toho, co je doménou činnosti tvůrčí (a lze-li tyto dvě sféry vůbec rozlišit) se zabýval již jeho bezprostřední následovník G.W. Leibniz.
"Vynálezy" v pravém slova smyslu (na rozdíl od vynalézavosti v práci sním) se v oboru přirozeného jazyka zdají být na základě našich dosavadních znalostí o jeho fungování takřka vyloučeny: funguje-li jazyková soustava nezávisle na vůli jedince, vynalézat se v něm dá jen málo, nebo téměř nic. I takto "odolný" jazyk je však nástrojem s universálním využitím. Přičemž velmi rozšířeným druhem nástrojů jsou zbraně a je třeba podotknout, že je-li jazyk schopen být zbraní stejně jako nástrojem, je zbraní dvojsečnou, neboť stejně jak všeobecné jsou jeho možnosti tvůrčí, neméně universální a ve svém dopadu neadresné jsou i jeho tendence opačné. S trochou škodolibosti by se chtělo téměř napsat, že moderní lingvistika nám (po obdobných - a neméně úspěšných - předcházejících pokusech náboženství, filosofie a psychologie o totéž) konečně positivně dokázala, v jak smutném a ontologicky plytkém světě vlastně žijeme. A čím v něm vlastně jsme.
Je-li to ale takto zlé, je to skutečně tak zlé? Nebo nám poznání naší omezenosti dává naopak volnou ruku v tom ji překonávat? Fantasijní prvek je totiž nepostradatelnou součástí každé tvořivé činnosti, neboť fantasie nejen že překonává, ale především přetváří existující skutečnost tím, že v ní buduje své vlastní systémy vazeb, které do ní - nazraje-li proces až k tvůrčímu činu - mohou být zpětně vneseny již coby zcela reálné.