Článek se zamýšlí nad příčinou kolísavé až neuspokojivé kvality mluvených projevů učitelů českého jazyka a hledá důvod komunikačně nediferencovaného užívání zvukových prostředků. Těžiště článku spočívá v analýze studijních programů připravujících u čitele češtiny na českých pedagogických fakult a zjišťuje, do jaké míry je ve studijních plánech formálně zastoupena snaha o kultivaci mluvených projevů.
Ukazuje se, že zvukové stránka řeči je traktována převážně formálně v rámci studia fonetické jazykové roviny. Praktickému nácviku vedoucím ke kultivaci a uvědomělému zacházení se zvukovými prostředky na segmentální i suprasegmentální úrovni je věnována pozornost spíše okrajově, v rámci volitelných jednosemestrálních předmětů.