Křesťanství na Kavkaze v raném středověku: upevnění arménské a gruzínské identity a apoštolská tradice
Abstrakt
Článek je zaměřen na popis procesu šíření křesťanství v regionu jižního Kavkazu. S využitím textové analýzy některých primárních pramenů a zejména literatury sekundární si klade za cíl seznámit čtenáře alespoň v základních obrysech s průběhem christianizace Arménie a Gruzie na přelomu 3. a 4. století a s postupným přijetím křesťanství místními vládnoucími dynastiemi.
Během tří století, tj. mezi 4. a 7. stoletím, se rozvinula nesmírně bohatá literární tradice psaná arménskou, gruzínskou a potažmo i kavkazsko-albánskou abecedou; z nichž arménština a gruzínština zůstaly dosud živými jazyky svých církví - arménské apoštolské a gruzínské pravoslavné. Nejstarší zapsané legendy ve staré arménštině (grabaru) a staré gruzínštině, vyprávějící o životě a skutcích svatého Řehoře Osvětitele a sv.
Ninó, vykazují mnoho společných rysů; hlubší analýza těchto legend o věrozvěstech může poukázat na původní shodné kořeny, ale i na následný odlišný vývoj daný politicko-kulturním zázemím. V tomto "zakladatelském" období, pro něž se v rámci arménské kultury vžilo označení Zlatý věk, se ustavila většina topoi platných v pozdějších staletích - koncept svaté smlouvy, země zaslíbené a jejích mučedníků.
