Z intersekcionálního hlediska a z perspektivy postkoloniálních a genderových teorií lze zatím stále o reprezentaci žen v muzeích či při "vystavování" uvažovat jako o osobách podléhajících násobnému zjinačení:
1) Naučené způsoby dívání se (na artefakty, ženy i tzv. Druhé) odpovídají androcentrickému mužskému pohledu (male gaze), jež ženy, či pozorované pasivizuje.
2) Společenská role žen v binárním androcentrickém uspořádání pak předpokládá, že jistou formu pasivity vykazuje nejen samotné ženství, ale též aktivity s ním spjaté: tedy práce reprodukční, pečovatelská a socializační, jež je symbolicky stavěna do domácí, imanentní sféry jakožto práce "udržovací" a "zajišťující" pouhé zachování společnosti.
3) V tradičním patriarchálním schématu je tedy transcendentní maskulinní aktivita spjata se sférou politickou, ekonomickou, vědeckou, uměleckou, výzkumnou či mocenskou a je vnímána jako významnější pro dopad na vývoj dějin, a tudíž její (za)pamatování.
4) Reprezantace genderových, ale též etnických, sexuálních, třídních či nativních menšin se však v muzeu či v paměťové instituci odehrává v "před-definovaném" kontextu, který je produktem eurocentrické, judeo-křesťanské, orientalistické epistemologie, která poznání inherentně spojuje s objektifikací a mocí. Vypořádávání se s uvedeným hodnotovým a epistemologickým zatížením představuje zásadní výzvu pro dnešní paměťové i vzdělávací instituce. Stať si klade za cíl teoreticky promýšlet možnosti tzv. dekolonizačních metodologií, jež jsou formulovány z dříve zjinačovaných, genderovaných, racializovaných a objektifikovaných pozic a demonstrovat jejich možnosti (na nikoliv neproblematickém) pokusu o příklad dobré praxe z American Musem of Natural History, které se pokusilo o kontrastování dvou narativů o setkáních původního amerického obyvatelstva s holandskými osadníky na území dnešního New Yorku.