Proč učitelky nechodí na ošetřovačku? Emoční strategie, mikropolitiky a sebepojetí učitelek s malými dětmi v době pandemie
Abstrakt
Česká republika patří k zemím, které se v průběhu pandemie v letech 2020 a 2021 uchýlily k nejdelšímu omezení provozu škol. Učitelům s malými dětmi vznikla v důsledku toho řada emočních dilemat vycházející především z konfliktu rolí učitele a rodiče, který se odehrával v kulisách domova jako trojjediného místa výkonu práce, péče o rodinu a sebe-péče.
Osou našeho článku je otázka, proč učitelé v této náročné situaci nevyužívali ošetřovné jako veřejněpolitické opatření, které by jim umožnilo se z výše uvedeného konfliktu vyvázat a věnovat více prostoru péči o děti či péči o své duševní zdraví. Teoreticky vycházíme ze studií reflektujících emotivní dimenzi veřejných politik a dále ze studií věnovaných mikropolitikám a sebepojetí učitelů.
Analýza pak vychází z datového vzorku sestávajícího z veřejněpolitických dokumentů, hloubkových rozhovorů s devíti učitelkami a diskuzních vláken v rámci veřejné facebookové skupiny Učitelé+. Zjišťujeme, že ošetřovné nebylo využíváno zejména z důvodů emočně silně prožívaných imperativů učitelského sebepojetí podporovaných mikropolitikami jednotlivých škol a učitelských kolektivů, kvůli kterým bylo ošetřovné namísto úlevy vnímáno jako zdroj nejistot a selhání.
Ošetřovné se zároveň nad rámec tohoto konkrétního případu ukazuje jako veřejněpolitické opatření zakotvené v oddělení místa veřejného (práce) a soukromého (rodina, péče), které v podmínkách pandemické krize ukázalo své limity.