Výjimečný stav zažil v 21. století v rovině praktické aplikace i teoretické reflexe výraznou konjunkturu. Po útocích 11. září 2001 a reakci veřejné moci na ně vydalo množství prominentních autorů mj. v návaznosti na slavnou tezi Waltera Benjamina o normalizaci výjimky varování, že nově - snad takřka bez povšimnutí - žijeme ve stavu permanentní výjimky (Giorgio Agamben), která vede k erozi právního státu. Další bezpečnostní, finanční a zdravotní krize pak k této impresi v průběhu let ve větší nebo menší míře i nadále přispívaly.
V souvislosti s rostoucí rezervovaností vůči klasickému právně regulovanému výjimečnému stavu v odborné literatuře předložila řada autorů konkurenční modely řešení krizí. Značnou pozornost získal především tzv. "Extra-Legal Measures Model" z pera Orena Grosse, jenž se v nemalé míře věcně podobá staršímu návrhu Gertrude Lübbe-Wolff. Podstatou obou přístupů je tvrzení, že řešení krizí v právním státě by nemělo být realizováno na základě právně regulovaného výjimečného stavu, ale extralegálně s tím, že příslušné jednání může být ex post sankcionováno (Oren Gross).
Ve svém příspěvku stručně představím výše uvedený přístup stejně jako motivy pro jeho předložení a nabídnu odpověď na otázku, zda je ve srovnání s klasickým právně regulovaným výjimečným stavem způsobilejší přispět k dlouhodobému zajištění existence právního státu. Rovněž se pokusím zodpovědět otázku, již je třeba si klást zejména ve státech postrádajících právně regulované výjimečné stavy nebo spoléhajících na enumerativní regulaci výjimečného stavu, kterou nacházíme např. v ČR nebo SRN, totiž zda je vůbec extralegální jednání veřejné moci v případě právního státu přípustné, za jakých okolností a na základě jakých právních důvodů. V tomto kontextu budu věnovat pozornost pojmům "nadzákonného nouzového stavu" (übergesetzlicher Notstand) a "státního nouzového stavu" či "státního nouzového práva" (Staatsnotstand, resp. Staatsnotrecht).