Abstrakt
Úvod: Léze lícního nervu způsobuje vážné zdravotní komplikace a vede k celkovému zhoršení kvality života. Porucha funkce lícního nervu poměrně často vzniká jako pooperační komplikace nádorových onemocnění příušní žlázy a baze lební.
Nechirurgické metody léčby se zaměřují zejména na dlouhodobou rehabilitaci obličejové mimiky a prevenci vzniku komplikací z důvodu lagoftalmu. Chirurgické metody umožňují přerušený lícní nerv rekonstruovat jak v jeho intrakraniálním průběhu, tak i po výstupu ze spánkové kosti.
Metody: Retrospektivně jsme analyzovali výsledky rekonstrukčních operací lícního nervu provedených u pacientů pro jednostrannou lézi lícního nervu s odstupem 1 roku a minimálně 2 let od provedení rekonstrukce. Hodnocena byla etiologie paréz, interval mezi vznikem léze a rekonstrukční operací, délka sledování a technika rekonstrukce.
Funkce lícního nervu byla hodnocena pomocí klasifikace dle House-Brackmanna. Výsledky: Soubor obsahoval celkem 73 pacientů, z nich u 53 byla hodnocena funkce lícního nervu.
Nejčastější příčina léze byla iatrogenní obrna po operaci vestibulárního schwannomu. Primární rekonstrukce převažovaly nad operacemi odloženými.
Nejlepších funkčních výsledků po 1 roce dosahovaly rekonstrukce přímé s interpozitními autologními štěpy z nervus auricularis magnus následované štěpy z nervus suralis. S odstupem 2 a více let to byly přímé end-to-end rekonstrukce bez štěpu, u kterých navíc nedošlo k selhání rekonstrukce ani v jednom případě.
U interpozitních štěpů z nervus auricularis magnus bylo prokázáno, že s délkou štěpu se horší i výsledná funkce lícního nervu. Pro nervus suralis obdobná závislost prokázána nebyla.
Statisticky významná závislost mezi výslednou funkcí lícního nervu a rekonstrukčn í technikou, pohlavím, věkem ani intervalem mezi vznikem léze a rekonstrukcí nebyla prokázána. Závěr: Lze konstatovat, že rekonstrukční operace vedly ke zlepšení funkce lícního nervu u 98 % pacientů.
U 70 % pacientů bylo s odstupem více než 2 let od rekonstrukce dosaženo úrovně HB 3.