Poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele. V aplikační praxi můžeme pozorovat, že různé orgány veřejné moci kladou na posouzení úvěruschopnosti spotřebitele odlišné požadavky.
Autor v příspěvku kriticky analyzuje rozhodovací praxi finančního arbitra a některých soudů nižších stupňů a dává podnět ke sjednocení rozhodovací praxe při posouzení otázky, zda poskytovatel řádně ověřil příjmy a výdaje spotřebitele u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.