Abstrakt
Distanční medicína se v praxi českého zdravotnictví stále rychleji rozvíjí. Přesto se z pohledu práva nachází v šedé zóně, kdy řada stěžejních otázek není vyjasněna, jakkoli se již předmětná problematika pomalu začíná těšit pozornosti zákonodárce i širší právnické veřejnosti.
Právně bezpečnou podobou telemedicíny jsou konzultace, které provádí poskytovatel zdravotních služeb vůči pacientovi, jehož už má v péči. Standard péče na náležité odborné úrovni by se pro účely telemedicíny neměl příliš odlišovat od péče poskytované ve fyzickém kontaktu s pacientem. Konkrétní standard péče de lege artis bude v kontextu telemedicíny postupně definován prostřednictvím guidelines a jiných relevantních dokumentů, které budou čím dál rozsáhleji vytvářet sama lékařská profese.
Ochrana osobních údajů vychází zejména z obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Údaje o zdravotním stavu a některé další citlivé údaje představují zvláště chráněnou kategorii údajů, které je možné zpracovávat pouze s výslovným souhlasem pacienta nebo (za jistých podmínek) k účelům výslovně stanoveným v GDPR.
Velkým problémem pro vstup telemedicíny do klinické praxe jsou příliš restriktivně nastavené mechanismy úhrad z veřejného zdravotního pojištění, kdy jsou hrazeny jen základní konzultace a některé další vybrané služby.