Abstrakt
Podle smlouvy o úschově v římském právu odpovídal depozitář pouze za dolus a případně justiniánském právu za culpu lata. To se však týkalo pouze případů depositum regulare, tj. úschovy nezastupitelných věcí. Zdá se, že situace byla jiná, pokud byly předmětem smlouvy věci zastupitelné (depositum irregulare). Cílem tohoto příspěveku je prozkoumat toto tvrzení a na základě primárních pramenů římského práva určit, zda tomu tak skutečně bylo.
Vzhledem k tomu, že předmětem depositum irregulare byly zastupitelné věci, zdá se, že platilo obecné pravidlo genus perire non censetur. To přinejmenším naznačuje jak Paulus (Coll. 10, 7, 9), tak Ulpián v D 12, 1, 9, 9. To znamená, že vkladatel nesl nebezpečí zániku věci na základě vyšší moci, tj. periculum. Kromě toho zřejmě existovala ještě další pravidla týkající se odpovědnosti depozitáře. Z D. 16, 3, 24 vyplývá, že deponent musel mít vždy k dispozici tolik zastupitelných věcí, kolik celkově dlužil, aby je mohl kdykoli vrátit. Tato otázka také ukazuje na potřebu multidisciplinárního přístupu využívajícího především ekonomii, protože se zdá, že Římané upřednostňovali bankovnictví s plných rezerv před bankovnictvím částečných rezerv. Deponenti byli také upřednostňováni pžed ostatními věřiteli pro případ, že by vkladatel (bankéř) zkrachoval (D. 16, 3, 7, 2 a D. 42, 5, 24, 2).
Na závěr následuje krátký závěr.