Česká společnost 15. století skýtala mladšímu vývoji knihvazačství minimálně dva podněty, které mohly slepotisk obohatit neopakovatelnými národními specifiky. Předně máme na mysli tuzemský laicizační proces korunovaný z hlediska Evropy raritně časným zájmem o český překlad biblického textu, který však kolidoval s latinou a němčinou v drasticky zkracovaných nápisech válečků a ploten.
Nadnárodní charakter motivů mohl zpestřit ještě druhý podnět, který vycházel z ilustračního dřevořezu a výtvarného umění pro sakrální prostor. Zásobárnu velmi rozvinuté ikonografie husitských a utrakvistických symbolů 15. století však ve sféře knižní kultury využita rovněž nebyla.
Tuzemský slepotisk se oproti jiným uměleckým odvětvím v Čechách i oproti knižní vazbě ze zahraničí fakticky vzdal patriotismu - s výjimkou dvou Habsburků (Ferdinand I. a Rudolf II.) nemáme kupříkladu žádné portréty starších českých panovníků, s vyobrazením českého lva se setkáme aspoň na nějakých šesti plotnách, ale zemský patron sv. Václav během celého století přichází pouze na plotně jediné.
Z těchto a mnoha dalších souvislostí vyplývá, že termín "renesance" není pro tuzemskou knižní kulturu jednoznačný. Označuje-li se dodnes výzdobný styl české knižní vazby 16. století za renesanční, pak jen kvůli starší petrifikované představě, že všechny umělecké hodnoty vytvořené během této epochy musejí být automaticky renesanční (architektura, hudba, literatura, kresba, malba, grafika).
Avšak tato představa je nebezpečně paušalizující, protože symptomem nekontaminované renesanční vazby je volná plocha, kterou konzervativní mentalita české společnosti začala připouštět až ve druhé polovině století.