Abstrakt
Ekokritika představuje směr myšlení, který se v českém prostředí postupně začíná prosazovat, a uvažování o něm v této chvíli vyvolává řadu otázek - zda zde existují nějaké obdoby ekokritiky, zda má smysl teorii přenášet a jaký vliv m ůže takový přenos mít. Hlavní část článku se věnuje fázím ekologického vědomí v české literatuře a na několika příkladech ilustruje tři z nich: romantickou (Mácha, Erben, Furch), období počátku 20. století (Deml, Neumann) a období osmdesátých let 20. století (Páral, Juliš).
Závěr článku se zaměřuje na otázku uvědomění stavu v těchto různých fázích a jeho zákonitou neúplnost.