Abstrakt
Konference "Českost a světovost moderního umění v Čechách (1848-1948): Ideje - Osobnosti - Instituce" se konala dne 24.5.2022 na Ústavu pro dějiny umění FFUK. Podnětem k uspořádání konference bylo jubileum dlouholetého pracovníka Ústavu, profesora Petra Wittlicha (90).
Konference se zaměřila na téma, které nejen Petra Wittlicha, ale také další odborníky na české moderní umění dlouhodobě zajímá, a které se dotýká identitárních problémů tuzemského modernismu. Otázku, do jaké míry je české moderní umění definováno národním, či naopak internacionálním diskurzem, se pokusily zodpovědět kolegyně a kolegové z řady českých (i zahraničních) univerzitních, galerijních a výzkumných institucí, konkrétně z Ústavu pro dějiny umění FFUK, Ústavu dějin umění AVČR, Semináře dějin umění MU v Brně, Université Sorbonne, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Vysoké školy umělecko-průmyslové a Akademie výtvarných umění v Praze, Galerie výtvarného umění v Chebu a Galerie Dox.
Konference Českost a světovost moderního umění v Čechách se zaměřila jednak na místní oborovou praxi a retrospektivní hodnocení fenoménu národnosti v rámci modernity, moderny a avantgardy, jednak zkoumala dobové diskuse na toto téma, projektované do konkrétních děl, výtvarných projektů a programů institucí. V rámci dopoledního bloku jsme se zabývali idejemi, osobnostmi a institucemi, spojenými s fenomény českosti a světovosti moderního umění v období vymezeném přibližně lety 1848 až 1918.
Problematika "českosti" byla na počátku národního obrození v Čechách rozvíjena především v oblasti historie a literatury, postupně však začala pronikat také do programu výtvarného umění a psaní o něm. Hledání odpovědi na otázku "Co je "českého" na umění v Čechách?" poháněla v poslední třetině 19. století frustrace českého dějepisu umění, způsobená sebevědomím německých historiků umění deklarujících v přednáškách a textech germánský charakter uměleckých památek Čech.
Ve stejné době stáli čeští kritici, hledající "českost" v soudobých moderních dílech, před náročným úkolem prokázat také jejich vysokou uměleckou úroveň, přičemž kvalita nemusela mít lokální rodokmen. Součástí národnostní agendy české moderní kultury se tak stalo paradoxně hledání opory ve "světových" vzorech modernity.
Na pozadí postupného politického formování národního státu řešili Češi svůj vztah k "univerzálnímu" kánonu a rozhodli se přiklonit k hodnotám definovaným především francouzskou moderní kulturou, vnímanou jako protiváha všudypřítomného germánského politického a kulturního tlaku. "Českost" jako šifra národní identity pronikala do programu umění i diskusí o něm v době emancipačního hnutí v 19. století, poté v období první republiky (kdy se z českého národa stal národ "československý") a znovu během protektorátu. V odpolední sekci konference mapovala, jak se význam pojmů "českost", "modernita" a "internacionalismus" v průběhu sledovaného období proměňoval.
Rodící se dějepis moderního a avantgardního umění v meziválečném Československu bezděčně souzněl s představou o tom, že moderní národní stát pokrevně a proto nevyhnutelně navazuje na "původní" historický kmen: Přežívala tedy obrozenecká definice českého národa jako slovanského etnika, spojeného poutem krve a jazyka. České moderní umění během první republiky sice nebylo ve svém teoretickém rámci spojeno s národním mýtem tak těsně, jako moderní umění slovenské, přesto se však idea "českosti" promítla do celé škály teoretických a uměleckohistorických konstrukcí specificity místního modernismu a modernity. Komplikované byly v těchto souvislostech dobové a později i retrospektivní interpretace českých moderních a avantgardních děl, jejichž autoři zjevně navazovali na internacionalistický universalismus směrů a "ismů".
S ohledem na názorovou orientaci toho kterého kritika a historika umění a také pod vlivem politických doktrín a ideologií byly podobné případy modernistických a avantgardních transferů buď jednoznačně odmítnuty, nebo sofistikovaně obhajovány s odkazem na kvalitu "českosti" vyvažující nebo dokonce přebíjející internacionalismus modernismu.