Abstrakt
Rozhlasový podcast pro Český rozhlas, zaměřený na problematiku úlohy výtvarného umění v dnešní společnosti.
V románu Za soumraku Michaela Cunninghama se dva galeristé Peter a Beth v newyorském Metropolitním muzeu zastaví u slavného díla Damiena Hirsta Fyzická nemožnost smrti v mysli žijícího. Čtyřmetrového žraloka tygřího, naloženého v roce 1991 mladým britským umělcem do formaldehydu oba obchodníci s uměním ironicky komentují: Poté, co newyorský burzián Steve Cohen dílo koupil v roce 2004 od londýnského galeristy Charlese Saatchiho, zjistil, že žralok se navzdory konzervaci rozkládá. Proto zahnívající exemplář nahradil čerstvějším jedincem a do Metropolitního muzea v roce 2007 již zapůjčoval takto „restaurovaný“ artefakt. Postavy Cunninghamova románu z roku 2010 před žralokem cynicky konstatují, že „už je trochu těžké ho VIDĚT… Totiž je tady ten objekt, a je tu Hirstova kariéra, a je tu Cohenových osm milionů a to, že v Met považovali za odvážné vystavit něco, co už je staré skoro dvacet let.“ To, co vytváří hodnotu Hirstova objektu – tvrdí zde Cunningham – není jeho skutečná kvalita, ale manipulace uměleckých institucí: trhu s uměním, kultu úspěšného umělce a především muzea umění. Prostor Metropolitního muzea zajišťuje dílům, která jsou v něm prezentována, status významných artefaktů.
S pokusem učinit z mrtvého žraloka divácký hit se sedmdesát let před Hirstem setkáváme v naší domácí literatuře: V roce 1921 Jaroslav Hašek publikoval povídku Tři muži se žralokem, ve které podnikaví kamarádi objíždějí se zdechlinou paryby jihočeské vesnice a maloměsta a lákají na „Postrach severních moří! Tragédii mořských hlubin!“ Naložení do kolínské vody ovšem nezabrání žralokově rozkladu a šíření nesnesitelného zápachu, který nakonec způsobí, že davy smradem se zalykajících zvědavců prořídnou, tři hochštapleři skončí v obecní šatlavě a žralok pohřben na obecní útraty. Strakonická beseda a vodňanský národní sál zkrátka neposkytly zdechlině z Haškovy povídky natolik úctyhodný institucionální rámec, aby se stala uměleckým dílem, nebo aby se alespoň podařilo vybrat dostatek „dobrovolných příspěvků na vycpání nešťastného žraloka“, jak píše v povídce Hašek.
Cunningham se však pasáží o žraloku Damiena Hirsta rozhodně nechce zavděčit staromilcům, odsuzujícím umění posledních padesáti let jako systémový podvod na snadno manipulovatelných snobech. Z rozhovoru Beth a Petera vyplývá, že i když jim jejich profesionální expertíza umožňuje rozkrýt pozadí umělého zvyšování prestiže díla, stále jsou schopni nechat na sebe působit jeho moc a sílu. V okamžiku, kdy oba hledí do tlamy mrtvého žraloka a Beth nedořekne větu, kterou se pokouší postihnout jeho uměleckou jedinečnost, Peterovi dojde pravý důvod jejich setkání. Beth ho iniciovala proto, aby mu předala svůj galerijní podnik z důvodu stěhování do Evropy, tváří v tvář temnotě žralokových útrob si však Peter uvědomí, že to není celá pravda: Nedávná léčba rakoviny byla neúspěšná a Beth umírá.
Cunningham v knize sofistikovaným způsobem, který má parafráze nedokáže plně zprostředkovat, formuluje kvalitu uměleckého díla jako schopnost navodit prožitek lidské konečnosti. Navzdory tradicionalistům pak Cunningham tvrdí, že umění může povznášet a přesahovat rozměr lidského života i když nepoužívá mistrovských výrazových prostředků malířství, sochařství a kresby. Zdechlinu žraloka bude třeba v nádrži čas od času vyměnit, ale přece také Da Vinciho Mona Lisa byla již mnohokrát restaurována.
Na druhou stranu je ale Cunninghamův postoj v něčem hluboce konzervativní. Umění definuje jako antropologickou konstantu, dotýkající se nejhlubších vrstev lidského bytí. Transcendenci – přesah zažíváme obzvláště před díly, jejichž kvalita má přetrvávající hodnotu. Stáří nejúčinněji odlišuje významný artefakt od podbízejícího se, pomíjivého kýče, i od pozérských výstřelků pochybných tvůrců. Problém ale je, že prožívání těchto velkých pocitů, spojených s hodnotou stáří díla a s jeho schopností překračovat hmotné limity každodenního života, se od 19. století odehrávalo téměř výhradně v privilegovaném prostoru muzea. Od svého vzniku muzea reprezentovala zájmy konkrétních skupin, definovaných buď národní příslušností, nebo společenským postavením. V Americe do dnešních dnů ovlivňují podobu expozic muzeí umění bohatí průmyslníci a obchodníci. Často je pro ně podpora umění jen jedním ze zdrojů prestiže. Již zmiňovaný Steve Cohen, od roku 2004 majitel Hirstova žraloka, v roce 2020 získal slavný basebalový klub New York Mets, který si občas méně kulturnější část veřejnosti plete s Met – s newyorským Metropolitním muzeem.
Poslání evropských a amerických muzeí umění artikulovaly tedy od samého začátku jejich existence zájmy finančních a společenských elit, samozvaně reprezentujících národ, lid, zemi. Hlas, kterým promlouvaly, byl mužský, bohatý a bílý. Pro různé vrstvy společnosti pak formoval pohled nejen na umění, ale na celý svět. I ti, kteří nebyli z Evropy nebo Ameriky, nebyli bílí, bohatí nebo mužského pohlaví, se dlouho s pohledem této privilegované skupiny při prožívání vysokého umění i konzumaci populární kultury do značné míry identifikovali. Někteří neevropští a neameričtí diváci si dokonce nechali vnutit představu o méněcennosti své vlastní kultury. Ta jim ale byla ve skutečnosti nadvakrát uloupena: poprvé, když Evropané kradli doklady jejich staré historie a umisťovali je do svých etnografických muzeí a podruhé, když na úkor neevropských kultur a jejich přírodních zdrojů od novověku budovaly své vlastní (nejen) umělecké bohatství.
V sedmdesátých letech si (nejen) západoevropští a američtí umělci a intelektuálové privilegovanost uměleckých institucí uvědomili a ty se pod jejich nátlakem začaly pomalu měnit. Pro domácí publikum evropských a amerických muzeí je ale do dnešních dnů mnohdy těžko pochopitelné, že je v nich najednou prezentováno umění, které promlouvá nepovědomým hlasem. Protože nemá staletími ověřené hodnoty, a často ani neaspiruje na transcendentální přesah, zdráhají se označovat ho vůbec za umění.
Proč bychom ale měli čekat, že ti, kdo byli dlouho nucení mlčet, budou – jakmile k tomu konečně dostanou příležitost – mluvit stejným jazykem, který kultuře dominoval po staletí, tedy mužským, bohatým a bílým? Jinakost jejich umění odráží zkušenost vyrůstání v tradici, která jim nepatřila a mnohdy je ponižovala a zneužívala. Musí vymyslet řeč vlastní a zkouší to experimentem, spočívajícím mnohdy v negaci tradičních „západních“ formátů, žánrů, médií a hodnot. Letošní Documenta například neprezentovala klasickou výstavu v kasselském muzeu umění – Fredericianu. Přehlídka se rozlila po celém městě a o tom, kdo se jí může účastnit, nerozhodovali jednotlivci ani hierarchicky řízené instituce. Kurátorské úlohy se ujal kolektiv umělců, novinářů a ekologů z indonéské skupiny Ruangrupa, který rozhodovací kompetence dále rozdělil mezi přizvané kolektivy z jižní Asie, Latinské Ameriky a Afriky. Staromilci konstatovali, že se v nepřehledné směsici objektů, instalací, performancí a akcí zákonitě ztrácelo kritérium kvality. To ale bylo privilegovanými Evropany a Američany definováno pro velmi úzký segment umělecké produkce. Pro nové umění je třeba vymyslet nová kritéria a stojí za to být součástí tohoto velkého dobrodružství. Nejen Kassel a jeho Documenta, ale v menším meřítku také Praha s nedávným Bienále Ve věci umění poskytly příležitost objevovat nové formy umění, přemýšlet o nich a nechat se jimi znejišťovat. V některých dílech pak divák možná odhalil hodnoty, jejichž prožitek je hluboký právě proto, že nejsou závislé na staletí starých vzorech, ani na tvorbě euroamerických hvězd současnosti. Tuto možnost ale nepodmiňuje konec obdivu velkých děl evropského středověku, novověku a moderny, nebo úžasu nad hloubkou nicoty v tlamě Hirstova žraloka, kterého Cunninghamova Beth pro nedostatek vhodnějších slov nazvala „velkým gestem“. Tento dosud platný kánon umění navzdory své výlučnosti dokázal učit citlivosti, kterou nyní prohloubíme objevováním nového umění a jeho rodících se pravidel. Je čas dát prostor Haškovým třem mužům, velitelem strakonických četníků přezíravě oslovovaným „vožungři, komedianti, cikáni“, aby nám ukázali svoji mršinu žraloka a přesah, který v ní nalézají.