Abstract
V České republice po zrušení okresních úřadů došlo k zavedení tzv. smíšeného modelu veřejné správy, kdy obcím a krajům byl ve větším rozsahu svěřen výkon státní správy. U obcí a krajů se proto rozlišuje jednak samostatná působnost, tj. vlastní záležitosti územního samosprávného celky, a přenesená působnost, tj. státní správa, kterou stát obcím a krajům pouze svěřil, aby ji pro něj vykonávaly.
Problémem smíšeného modelu veřejné správy je mísení různých zájmů, které ovlivňují správní postupy úředních osob. Judikatura Nejvyššího správního soudu se snažila najít jistý kompromis mezi protichůdnými názory, které na problematičnost tzv. systémové podjatosti panují; zaměstnanecký poměr úředníka k obci není důvodem pro jeho vyloučení bez dalšího; je třeba zkoumat, zda povaha věci či jiné okolnosti svědčí pro podezření, že by úřední osoba mohla být ovlivněna jinými než zákonnými hledisky (srov. právní věta usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 89/2010 - 119). Problémem v aplikační praxi je, že poznat kdy už okolnosti svědčí pro "nadkritickou míru podjatosti" a kdy ještě ne, je poměrně obtížné; judikatura zůstala nepochopena, rozhodovací praxe orgánů veřejné správy je rozličná a právní jistota účastníků správních řízení nízká.
Příspěvek na konferenci upozorňuje na nedokonalosti zákonné úpravy a na problémy při její aplikaci orgány veřejné správy, z pohledu občanského aktivisty, novináře a studenta právnické fakulty.