Abstract
Celá řada hematologických malignit se v současné době léčí pomocí monoklonálních protilátek (mAb) ať již v monoterapii či v kombinaci s dalšími léky (cytostatiky, inhibitory). Obecně jsou tyto protilátky zaměřeny na povrchové antigeny různých typů buněk, tj. lymfoidní, myeloidní, nebo jsou cílené na různé adhezivní molekuly, solubilní substance (složky komplementu), anebo mohou působit proti různým cytokinům.
Monoklonální protilátky uplatňují svůj účinek přímo prostřednictvím různých mechanismů nebo fungují nepřímo prostřednictvím imunitního nebo jiného efektov ého systému pacienta anebo mohou být konjugovány s různými cytotoxickými sloučeninami nebo radionuklidy, které zvyšují jejich cytotoxický účinek na cílové buňky. Samotné protilátky zabíjejí nádorové buňky kombinací mechanismů, jako jsou komplementem zprostředkovaná cytotoxicita (CDC), na protilátce závislá buněčná cytotoxicita nebo fagocytóza (ADCC, ADCP) či indukce apoptózy (ADA).
Monoklonální protilátky mohou zasahovat do funkce inhibitorů kontrolních bodů imunitní reakce (checkpoint inhibitory, např. PD1) a aktivovat imunitní protinádorovou odpověď pacienta.
Podobně bispecifické protilátky jsou zase cestou jak přivést do kontaktu nádorovou a efektorovou buňku a zprostředkovat např. cytotoxické působení T-lymfocytu proti nádorovému B-lymfocytu. V současné době se na trhu nachází více než 100 mAb produktů a další stovky jsou v různých fázích klinického hodnocení.