Abstrakt
Četná literární díla vykazují tendenci k simulování rysů různých komunikačních aktů, stylů a žánrů, které se primárně vyskytují v neuměleckých sférách komunikace (např. žurnalistika, administrativa, věda). Cílem článku je navrhnout možný teoretický rámec pro tento fenomén a popsat n ěkteré způsoby simulování neuměleckých stylů v uměleckých textech.
Zmíněné simulování lze pojímat jako formu interdiskurzivity, která do uměleckých textů vnáší vnější elementy. Jeho fungování je podmíněno procesem dekontextualizace a rekontextualizace, jenž je signalizován různými paratextovými a textovými vodítky, Poslední část článku ukazuje konkrétní způsoby využiti této podoby interdiskurzivity na příkladu tří českých prozaických děl.