Kinematografie neustále reflektuje svou minulost a svůj vývoj. Příspěvek se zabývá jednou z forem této reflexe, konkrétně (re)konstrukcí a evokací představení z němé éry ve zvukových filmech.
Prostřednictvím analýzy čtyř filmů př íspěvek popisuje charakteristické rysy a funkce zobrazených představení (např. projev přítomného vypravěče).