Studie se zaměřuje na autenticitu historického interiéru. Otevírá polemiku, zdali se autenticita skrývá pouze v naléhavé snaze zachovat a rehabilitovat co nejvíce původních stavebních a výtvarných artefaktů exteriérů a interiérů historických sídel, tedy omítek, podlah, fresek či štuků atp., v originální podobě. Dále si klade otázku, zdali o autenticitě promlouvají i mobilie, které jsou nepostradatelnou součástí historických interiérů a vypovídají o jeho sociokulturní podstatě stejně významně jako prvky stavební či výtvarné.
Autor aspiruje na zodpovězení otázek, proč vůbec usilovat o autenticitu interiérů historických sídel. Co tím lze docílit? A jak zachované artefakty hovoří ke svým divákům, návštěvníkům i uživatelům? Jaký vliv má autenticita na zážitek a zkušenost návštěvníka či hosta v autentickém historickém prostředí?
Tyto otázky se autor snaží rozklíčovat na příkladu společenského sálu kynžvartského zámku, do jehož skeletu se před několika lety povedlo vložit unikátní zlatou nástolní ozdobu francouzského cizeléra a kovolitce Pierra-Philippa Thomira.