Abstrakt
Zatímco závažné ublížení na zdraví dává vzniknout nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví ve výši až patnácti nebo více milionů českých korun, při úmrtí primárně poškozeného zbývá pouze nárok na náhradu sekundární (reflexní) újmy, která bývá o řád nižší. V tomto nepoměru lze spatřovat morální paradox, kdy způsobení závažnějšího následku je pro škůdce ze soukromoprávního hlediska příznivější.
Deliktní právo tak mimo jiné selhává ve své preventivní funkci. Souvisejícím problémem je podmínka předchozího uplatnění práva na náhradu újmy na zdraví u soudu, aby mohlo předmětné právo přejít v případě smrti primárně poškozeného na dědice.
Východiskem z nastíněných problémů by mohlo být zavedení odčinitelnosti samotné ztráty života, pro kterou zavádíme pojem ontologická újma. Taková újma je v rámci kontinentální právní kultury odčiňována spíše výjimečně, kdy o běžnou praxi jde pouze v Portugalsku.
Problematické aspekty ontologické újmy jsou nasnadě: primárně jde o absenci právní osobnosti poškozeného, potenciálně sankční povahu náhrady či její obtížnou vyčíslitelnost. Přesto je reálně možné, že bude koncept ontologické újmy také v českém právním prostředí v budoucnu diskutován jako nástroj pro zajištění spravedlivé odpovědi deliktního práva situacím protiprávního usmrcení.