Abstrakt
Příspěvek poukazuje na to, že v české lingvistice není poslední vývoj slovotvorby dostatečně reflektován, což platí i pro empiricky podloženou kritiku základního pojmu morfém. Příspěvek velmi stručně představuje rámec stavební gramatiky a dále argumentuje na empirických základech pro konstruktivistický výklad české slovotvorby.
Argumenty vycházejí z a) derivačních-skloňovacích interakcí v češtině, b) poziční vázanosti slovotvorných jednotek, c) nekompozičního významu (a přesto produktivity) určitých morfologických konstrukcí, d) nemožnosti popsat určité morfologické konstrukce. produktivní procesy (např. ty v oblasti prozodické morfologie) čistě s odkazem na morfémy a e) různé příklady složitých konstrukcí (přiblížení zejména prefixačno-valenčních interakcí), které ukazují, že nestačí popsat pouze chování morfémů které jsou součástí těchto složitějších konstrukcí. Příspěvek vyzývá k přehodnocení české slovotvorby a pokouší se ilustrovat, že výše uvedené jevy nelze dostatečně vysvětlit na morfémovém výkladu, přičemž konstruktivistický přístup tímto nedostatkem netrpí.