Příspěvek se zabývá novou úpravou relativní neúčinnosti právních úkonů v občanském zákoníku a porovnává ji se zvláštní úpravou neúčinnosti právních úkonů dlužníka v insolvenčním zákoně, která byla přijata o několik let dříve. Základem pojednání je hmotněprávní úprava institutu, ale vzhledem k jeho povaze nelze procesní aspekty - tzv. odporovatelnost - oddělit od hmotněprávních aspektů.
Výklad se proto zaměřuje na postup věřitelů vůči dlužníkovi nebo třetím osobám při uplatňování relativní neúčinnosti a zaměřuje se na vylučovací žaloby (obecné i zvláštní), které jsou základním nástrojem právní ochrany věřitelů. S ohledem na výše zmíněnou dvojí regulaci jsou problémy i v praxi, kdy se obě varianty vyskytují souběžně.
Specifickým problémem je také střet relativní neúčinnosti právního úkonu s jeho neplatností a jeho řešením, zejména v oblasti insolvenčního práva.