Abstrakt
Tento článek se zaměřuje na téma, kter é se po mnoha staletích opět stává předmětem zájmu teologie. Důvodem teologické nedůvěry ke štěstí bylo především přesvědčení, že spásu nelze spojovat se šťastným pozemským životem.
S tím souvisí podezření, že za touhou po štěstí se skrývá hříšné sobectví, které prosazuje pouze vlastní prospěch. Oba autoři, o nichž zde pojednáváme - Jorg Lauster a Michael Roth -, se pokoušejí tyto námitky vyvrátit a zároveň se snaží vybudovat teologii štěstí na základě protestantského principu ospravedlnění, chápaného jako Boží potvrzení smyslu a bezpodmínečné hodnoty každé lidské bytosti.
Zatímco Lauster vidí štěstí v mimořádném, prchavém prožitku smysluplnosti, Roth rozpoznává štěstí v odevzdání se přítomné skutečnosti. V obou pojetích však chybí hlubší souvislost mezi ospravedlněním a otázkou rozkvětu pozemského života.
Je proto nutné vrátit do teologie myšlenku spolupráce člověka s Bohem. Zatímco synergismus mezi člověkem a Bohem nepřichází v úvahu, pokud jde o spásu, neobejdeme se bez ní, pokud jde o využívání a rozmnožování pozemských plodů této spásy.
Bůh osvobozuje člověka, aby znovu objevil a rozvinul vše, čím ho obdařil. Oba aspekty jsou obsaženy v pojmu požehnání, které lze definovat jako Boží umožnění dobrého života a přízeň lidskému úsilí takový život žít.