Abstrakt
Tento článek se zaměřuje na téma, které se po mnoha staletích opět stává předmětem zájmu teologie. Důvodem teologické nedůvěry ke štěstí bylo především přesvědčení, že spásu nelze spojovat se šťastným pozemským životem.
S tím souvisí podezření, že za touhou po štěstí se skrývá hříšné sobectví, které prosazuje pouze vlastní prospěch. Oba autoři, o nichž zde pojednáváme - Jorg Lauster a Michael Roth -, se pokoušejí tyto námitky vyvrátit a zároveň se snaží vybudovat teologii štěstí na základě protestantského principu ospravedlnění, chápaného jako Boží potvrzení smyslu a bezpodmínečné hodnoty každé lidské bytosti.
Zatímco Lauster vidí štěstí v mimořádném, prchavém prožitku smysluplnosti, Roth rozpoznává štěstí v odevzdání se přítomné skutečnosti. V obou pojetích však chybí hlubší souvislost mezi ospravedlněním a otázkou rozkvětu pozemského života.
Je proto nutné vrátit do teologie myšlenku spolupráce člověka s Bohem. Zatímco synergismus mezi člověkem a Bohem nepřichází v úvahu, pokud jde o spásu, neobejdeme se bez ní, pokud jde o využívání a rozmnožování pozemských plodů této spásy.
Bůh osvobozuje člověka, aby znovu objevil a rozvinul vše, čím ho obdařil. Oba aspekty jsou obsaženy v pojmu požehnání, které lze definovat jako Boží umožnění dobrého života a přízeň lidskému úsilí takový život žít.