Komplikace léčby syndromu diabetické nohy pomocí snímatelných kontaktních fixací se zaměřením na osteomyelitidu
Abstrakt
Jednou z nejvhodnějších metod odlehčení dolních končetin v léčbě syndromu diabetické nohy je použití kontaktních fixací. Obvykle nebylo doporučováno aplikovat kontaktní fixace u pacientů s osteomyelitidou (OM).
Cílem naší studie bylo stanovit četnost komplikací léčby snímatelnými kontaktními fixacemi (total contact cast - TCC) a sledovat vliv TCC na hojení OM a na riziko rozvoje nové OM u pacientů se syndromem diabetické nohy. Do naší studie bylo zařazeno 61 pacientů se syndromem diabetické nohy, kteří byli léčeni snímatelnými TCC (průměrný věk 54 +- 9 let, trvání diabetů 15,6 +- 9 let, HbAlc 8,3 +- 1,8 %) pro neuropatic-ké ulcerace, akutní Charcotovu osteoartropatii a pro neuropatické fraktury.
OM byla diagnostikována rtg vyšetřením a přítomností laboratorních známek zánětu. V průběhu 2-12 měsíců byla sledována četnost všech komplikací léčby TCC.
Dále byl ve studii porovnán počet pacientů s OM detekovanou před aplikací TCC s počtem zhojených nemocných po aplikaci TCC a s počtem pacientů s nově rozvinutou OM během terapie TCC. Výsledky: Všichni pacienti byli léčeni snímatelnými TCC v průměru 5,4 +- 5 měsíců.
Nejčastější komplikací léčby TCC byla zlomenina TCC (49 %); druhou nejčastější komplikací byl rozvoj nové neuropatické ulcerace na léčené noze (25 %), tyto povrchové ulcerace však nebyly klinicky významné. Progrese lokální infekce, která vedla k přerušení léčby TCC, byla nalezena u 11 % nemocných.
Velmi zřídka se vyskytovaly ostatní komplikace zahrnující bolesti kloubů (2 %) a mykózy (3 %). Celkem 21 ze 61 (34 %) všech pacientů mělo OM před zahájením léčby TCC, 11/21 (52 %) z nich se zhojilo během léčby TCC; 40/61 (66 %) všech pacientů nemělo diagnostikovánu OM před aplikací TCC, avšak OM se nově rozvinula u 3/40 (8 %) z nich během léčby TCC.
Počet pacientů se zhojenou OM byl signifikantně vyšší v porovnání s počtem pacientů s nově rozvinutou OM (p<0,01). Celkem 10 pacientů s nezhojenou OM během terapie TCC bylo charakterizováno především lokalizací OM (v tarzálních kostech).
Ostatní faktory, jako je např. závažnost diabetické ulcerace a mikrobiální rezistence, neměly na hojení OM pomocí TCC signifikantní vliv. Závěr: Léčba syndromu diabetické nohy speciální metodou odlehčení pomocí TCC má svá rizika, spočívají především ve vzniku nové ulcerace a v progresi lokální infekce.
Přesto není OM absolutní kontraindi-kací léčby TCC, u pacientů je ale nutno pravidelně kontrolovat lokální i rentgenologický nález a zajistit terapii antibiotiky. Terapie syndromu diabetické nohy pomocí TCC by měla být řízena z podiatrických ambulancí.