Abstrakt
Virové infekce jsou považovány za jeden z hlavních spouštěčů autoimunitních onemocnění u geneticky predisponovaných jedinců. Mechanismy, které se účastní prolomení imunitní tolerance, jsou velmi komplexní a v dnešní době se předpokládá několik základních principů, jimiž viry indukují rozvoj klinicky manifestního autoimunitního onemocnění.
Mezi tyto principy patří především molekulární mimikry, takzvaná bystander aktivace a šíření antigenních determinant. Bylo prokázáno, že strukturálně komplexnější viry vyvolávají častěji zkříženou reaktivitu imunitního systému vůči vlastním tkáním.
Nejvýznamnější úloha virových agens v rozvoji autoimunitního onemocnění je popisována u roztroušené sklerózy, diabetes mellitus 1. typu a Guillainova-Barrého syndromu. Samotné působení viru je však významně ovlivněno individuálními vlastnostmi imunitního systému, nastavením mikrobiomu a dalšími vlivy prostředí.
V tomto přehledovém článku vysvětlujeme základní mechanismy, které viry využívají za účelem prolomení imunitní tolerance, a popisujeme též vybraná autoimunitní onemocnění a jejich vztah ke konkrétním virovým infekcím.