Studie se zabývá hlavními rysy obecné teorie komična Vladimíra Boreckého. Nejprve přibližuje Boreckého pojetí strukturujících rysů komiky.
Dále postihuje specifičnost hlavních konfigurací komiky, o kterých Borecký pojednává, tedy naivity, ironie, humoru a absurdity. Studie poukazuje na Boreckého pojetí pozice těchto konfigurací v ontogenetick ém vývoji jedince i v kulturním vývoji.
Studie se věnuje i srovnání Boreckého úvah s koncepcemi dalších teoretiků komiky. Na jedné straně je to vývojově a pluralisticky pojatá koncepce smíchu a komiky Jamese Sullyho, na straně druhé koncepce humoru Louise Cazamiana.
Závěrem studie ukazuje, že v Boreckého i Cazaminových úvahách se dá sledovat tendence pojmout absurditu jako vrcholný projev komiky.