Abstrakt
Úvod: Pojem "pachychoroid" (řecký pachy: tlustý) byl poprvé použit Warrowem et al. v roce 2013. Je definován jako abnormální a trvalý nárůst tloušťky cévnatky >= 300 μm, který je způsoben dilatací choroidálních cév Hallerovy vrstvy, ztenčováním Sattlerovy vrstvy a vrstvy choriokapillaris.
Metodika: Literární rešerše zaměřená na současný pohled na onemocnění pachychoroidního spektra včetně upřesnění patofyziologických teorií vzniku "pachychoroidu". Výsledky: Předpokládá se, že "pachychoroid" má autozomálně dominantn í typ dědičnosti.
V závislosti na dalším působení různých exogenních a/nebo endogenních faktorů může vzniknout pachychoroidní choroba, která podle současných poznatků zahrnuje šest klinických jednotek: pachychoroidní pigmentová epiteliopatie, centrální serózní chorioretinopatie, pachychoroidní neovaskulopatie, polypoidní choroidální vaskulopatie, fokální choroidální exkavace a peripapilární pachychoroidní syndrom. V této práci popisujeme klinické příznaky a objektivní nález fokální choroidální exkavace a peripapilárního pachychoroidního syndromu.
Současná patofyziologická teorie vzniku pachychoroidních onemocnění je založena na zhoršeném venózním odtoku z cévnatky ("choroidopatie žilního přetížení") a ztluštění skléry u očí postižených pacientů. Závěr: Pachychoroidní choroby je vhodné zařadit do diferenciální diagnostiky charakteristických rysů pozorovaných při multimodální zobrazovací analýze změn cévnatky.