Abstract
Zatímco ve veřejné debatě je téměř nemožné hovořit o populismu bez pejorativního podtónu, v debatě akademické patří k pojmům úspěšně unikajícím těm, kteří se jej pokouší definovat. Politický teoretik Ernesto Laclau se s touto prchavostí vypořádal tak, že vyprázdněnost a vágnost, přívlastky s populismem spojované, postavil jako nedílné konstitutivní prvky sociální reality do jádra své teorie populismu.
Bývá-li dnes zdůrazňována role nových médií poskytujících populistickým lídrům platformu pro sebeprezentaci, podobně zásadní význam měla média v období od ledna do srpna roku 1968, v němž požívala nebývalé svobody. Ve veřejném prostoru se mohla objevovat často vágní hesla, jež dovedla spojovat různé aktéry, kteří si do nich projektovali různé významy. Optikou Laclauovy teorie se bude příspěvek věnovat tomu, jak tato hesla pomáhala konstituovat sociální realitu tzv. pražského jara, jejíž vnitřní rozpornost z něj učinila vděčný předmět jak historického výzkumu, tak politiky paměti.