Francouzská monarchie druhé poloviny 17. století hledala v rámci merkantilismu způsob, jak zdynamizovat domácí ekonomiku. Jednou z cest bylo využít nové obchodní komunikace, které by usnadnily a urychlily přesun těžkého či početnějšího zboží. V šedesátých letech se vláda na návrh Pierra-Paula Riqueta (1609-1680) rozhodla využít bohatou hydrografickou síť na jihu Francie pro stavbu umělého kanálu vedoucího ze Středozemního moře k řece Garonně, jež ústí do Atlantského oceánu.
Přípravy začaly záhy pod taktovkou nové navigační politiky: vznikaly první inženýrské plány budoucí stavby, odborná skupina "vod a lesů" mapovala řeky, jejichž toky se měly korigovat, vykreslovaly se splavné řeky a vypočítávaly náklady. Kanál byl postaven za patnáct let a ve své době symbolizoval vrchol inženýrského stavebního umění, který Francie využívala pro účely ekonomické, strategické a zásobovací. Cílem příspěvku bude ukázat přípravné práce i samotnou stavbu kanálu, jenž předurčil využívání inženýrského know-how k praktickým účelům v zemi.