Podmíněné odsouzení bylo koncipováno pro velmi krátké tresty odnětí svobody. Zákonodárce postupně umožnil podmíněně odkládat výkon trestů odnětí svobody až do tří let.
Učinil tak bez změny základních principů, na kterých bylo podmíněné odsouzení založeno. Dlouhé podmíněné tresty odnětí svobody jsou však považované za příliš mírné tresty, jelikož citelnost trestu pro pachatele (dopady na jeho život), pokud vede řádný život, je nepřiměřeně nízká.
Soudci proto ukládají delší podmíněné tresty odnětí svobody namísto kratších nepodmíněných, které by uložili ve stejných případech, případně ukládají další opatření k zostření zkušební doby, aby citelnost trestu navýšili. Tuto skutečnost dokumentujeme prostřednictvím experimentů se soudci a státními zástupci.
Pokud však pachatel nevede řádný život, podmíněný trest se v důsledku tohoto zostření stává příliš přísným při nařízení výkonu trestu. Pachatel musí totiž nejen vykonat delší trest, než jaký by mu byl uložený jako nepodmíněný, ale soud nemůže při nařízení výkonu trestu zohlednit, jak zostřující opatření dopadly na pachatele.
V důsledku toho soudci mohou být méně ochotni nařizovat výkon trestu odnětí svobody a uvěznění oddalují. Tyto mechanismy se navzájem podporují a ve svém důsledku vedou k vytvoření začarovaného kruhu podmíněných trestů odnětí svobody.
Hlavním problémem, ke kterému tato situace vede, je nepřiměřenost citelnosti trestu vůči závažnosti trestné činnosti: Při uložení trestu je příliš nízká, při nařízení příliš vysoká. Odkládání uvěznění pak vede ke kumulaci trestů, která způsobuje příliš dlouhé tresty odnětí svobody.
Navrhovaným řešením těchto problémů není reakce na tyto symptomy, ale komplexní reforma podmíněného trestu odnětí svobody.