Charles Explorer logo
🇨🇿

Ústavní meze progresivního zdanění

Publikace na Právnická fakulta |
2023

Abstrakt

Přiznáme-li si, že život není řízen pouze zásluhami a vinami, ale i náhodou a štěstím, můžeme si připadat celkem morálně, pokud od těch, kterým byla náhoda nakloněna, převedeme část materiálního bohatství směrem k těm, kteří měli smůlu. Lze totiž považovat za prokázané, že chudí nejsou nutně ti, kteří se "měli víc snažit" stejně jako ne každý bohatý je zodpovědný dříč. Stát může prostřednictvím daní, které tvoří zásadní zdroj příjmové strany veřejných rozpočtů, relativně efektivně financovat veřejné politiky zaručující přístup ke kvalitnímu zdravotnictví, vzdělání, dopravní infrastruktuře a dalším, na volném trhu drahým, statkům. Je na místě pak přemýšlet, zda nemá smysl daně vybírat progresivně - výkonnější subjekt bude odvádět poměrně vyšší daně. Musíme se ptát, do kdy je progresivní daň stále nesankčním peněžitým plněním, a ne trestem za úspěch.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi sice daně připodobňuje k pokutám, ale zároveň aktivně brání politický charakter výše daní a jasně deklaruje, že ne soud, ale občan prostřednictvím zákonodárce, o daních rozhoduje. Odmítá degresivní, ale v zásadě připouští progresivní daň - dokud poplatníka nerdousí a nepřipomíná konfiskaci.

Cílem příspěvku bude nabídnout pohled na ústavněprávní rozměr progresivního zdanění a popsat hranice, které by v tomto kontextu nebylo ústavně přípustné překročit. Na cestě za sociální spravedlností totiž nesmíme zapomínat na stěžejní roli úcty k vlastnictví jako jednoho z neodmyslitelných pilířů pokroku. Stát by měl jistě své občany chránit, nesmí je ale okrádat. Daňová legislativa spletitostí možná připomíná bájný Sherwoodský les, my bychom pak měli přemýšlet, zda a v jaké míře ústavní rámec připouští, aby stát byl Robinem Hoodem, který bohatým bere a chudým dává.