Bydlení je jednou ze základních lidských potřeb člověka. Současně je však bydlení i obchodovatelným statkem, a jako takové je tak vystaveno osudu vrtkavosti trhu.
V čase je více či méně dostupné pro téměř všechny ekonomické vrstvy společnosti, aby se náhle stalo relativně vzácnou investicí, jejíž zisk a udržení jsou závislé na značném ekonomickém kapitálu. Z hlediska práva ovšem není jen pouhou komoditou, ale i nezbytným předpokladem pro faktické naplnění garantovaných lidských práv jako je právo na důstojnost, právo na soukromí či na respektování rodinného života.
Právo na bydlení se tak stalo součástí tzv. sociálních práv, tedy práv, která úzce souvisí s rozvojem sociálního státu, jehož role se uplatňuje zejména v okamžicích, kdy tento trh selhává, a která vymezují sociální záruky důstojnosti lidské existence poskytované státem. Našlo si místo v řadě mezinárodních lidskoprávních dokumentů přijatých v druhé polovině 20. století, a to často v reakci na tragické zkušenosti zanechané druhou světovou válkou.
V českém veřejném prostoru začalo v poslední době vystupovat do popředí především v kontextu prohlubující se krize bydlení na našem bytovém trhu. Čím dál častěji začalo být ze strany autorit, jako je např. zpravodajka OSN Leilani Ferha či bývalá ochránkyně veřejných práv Anna Šabatová, adresováno jako právo, které sice existuje de iure, ale ze strany státu již není naplňováno de facto nebo alespoň není naplňováno dostatečně. Primárním cílem práce tak je soustředit se na to, jaké záruky ochrany práva na bydlení poskytuje český právní řád.
Pozornost práce je v tomto kontextu věnovaná českému ústavnímu pořádku, relevantní judikatuře Ústavního soudu a existujícím mechanismům práva sociálního zabezpečení, které mají (alespoň hypoteticky) dostupnosti bydlení napomáhat. Součástí je i rozbor přístupu orgánů Evropské unie, které se ochranou bydlení ve své činnosti několikrát zabývaly na podkladu Listiny základních práv EU, a to včetně mapování, pod jaká práva a v jakém kontextu jej v daných případech subsumoval.
Dále si klade za cíl prozkoumat, jaké mezinárodní právní dokumenty, které Česká republika ratifikovala, právo na bydlení zakotvují, v jaké formě, a do jaké míry české soudy závazky z nich vyplývající zohledňují. Součástí práce je i kritické zhodnocení českého přístupu ochrany práva na bydlení.