Abstrakt
V příspěvku se obecně zabývám otázkou rozsahu pravomoci rozšířeného (velkého) senátu, tedy v jakých případech jsou "malé" senáty vrcholných soudů ČR povinny předložit věc tomuto speciálnímu tělesu, jehož posláním je sjednocování judikatury daného soudu. Ujasnění této otázky je významné zejména vzhledem k naplnění práva na zákonného soudce v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Nejprve představuji obecná východiska, kdy je "malý senát" povinen předložit věc rozšířenému (velkému) senátu. Musí tak učinit v případě, že se chce odklonit od názoru vyjádřeného v dřívějším rozhodnutí daného soudu, nebo narazí-li na rozpornou judikaturu. Soudní praxe nicméně vytvořila z tohoto obecného pravidla výjimky. Podle Nejvyššího správního soudu například "malé" senáty nemusí aktivovat rozšířený senát, pokud spornou otázku autoritativně vyřešil Ústavní soud konzistentními nálezy, které Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích nezohlednil. Nejvyšší soud se staví k této situaci odlišně, a i v takových případech vyžaduje věc formalisticky předložit velkému senátu. Tento postup však v praxi může působit určité tenze mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, jelikož nezřídka má velký senát tendenci nadále polemizovat s názorem vydaným početně menším senátem Ústavního soudu, přestože rozhodnutí Ústavního soudu jsou pro Nejvyšší soud závazná.
V další části příspěvku se z praktických důvodů zabývám již pouze judikaturou Nejvyššího správního soudu. Konkrétně hlouběji zkoumám problematiku ojedinělých excesivních soudních rozhodnutí.
První skupinu tvoří excesivní rozhodnutí, která se bez dalšího odchylují od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí rozšířeného senátu. Právní názor obsažený v takovém rozhodnutí není závazný, věc přitom není třeba předkládat rozšířenému senátu ke sjednocení. Na konkrétních kauzách však dokládám, jak může být prohlášení konkrétního rozhodnutí za excesivní sporné. V praxi se malé senáty mohou lišit v hodnocení toho, zda právní názor rozšířeného senátu dopadá také na posuzovanou otázku, či jak interpretovat obecné závěry rozšířeného senátu. V důsledku toho pak mohou odlišně vyhodnotit také to, zda rozhodnutí, které nerespektovalo názor rozšířeného senátu, je excesivní či nikoliv.
V další kapitole se věnuji druhé skupině excesivních rozhodnutí, která se svým názorem vymykají ustálené, zcela převažující judikatuře, avšak o dané otázce dosud rozšířený senát nerozhodoval. Podle dosavadní praxe rozšířeného senátu není možné takové rozhodnutí prohlásit za excesivní, aniž "malý" senát věc předloží rozšířenému senátu ke sjednocení. Rozšířený senát v těchto případech vykládá svoji pravomoc velice široce. To se snaží zvrátit desátý senát, který podal v souvislosti s konkrétní kauzou rozšířenému senátu návrh na přehodnocení své široké pravomoci. Podle desátého senátu je judikatura NSS "sjednocována nikoliv jen formalizovanou metodou, prostřednictvím rozšířeného senátu, ale též evolučně, tedy rozhodovací praxí malých senátů".
V závěru příspěvku srovnávám přístup k ojedinělým excesivním soudním rozhodnutím v angloamerické právní kultuře a představuji doktrínu rozhodování per incuriam.