Abstract
Jim Crace (1946) patří mezi pozoruhodné a kritikou oceňované členy silné poválečné generace britských spisovatelů, a to přesto, že jeho mezinárodní věhlas nedosahuje věhlasu některých jeho vrstevníků, jako například Salmana Rushdieho, Kazuo Ishigura či Iana McEwana. Crace se vždy vyhýbal postmodernistickým experimentům a spoléhal na tradiční formy vyprávění založené na silné dějové linii a originální imaginaci, jejichž výsledkem jsou příběhy zasazené do nejrůznějších časových a geografických kontextů, které se ale zároveň vždy metaforicky vztahují k realitě současného čtenáře.
Určujícím rysem jeho příběhů je vytváření osobitých fiktivních krajin, pro které se u kritiků a recenzentů vžilo označení "Craceland". Ve svých románech Crace často vyobrazuje různé komunity v přechodových fázích svého vývoje a existence, přičemž literární zobrazení prostoru mu slouží jako zásadní prostředek pro zachycení těchto transformačních procesů jak obecně, tak u jednotlivých protagonistů jeho příběhů.
Crace se považuje nejen za moralizujícího autora, ale také nezastírá své levicové přesvědčení, které se nezřídka projevuje i v jeho románech kritikou liberálního kapitalismu a jeho negativních dopadů na základní etické hodnoty komunitního společenství. Arcadia (1992) a The Melody (2018) jsou Craceovy nejvýznamnější městské romány, které se zároveň vyznačuj í propojením výše zmíněných charakteristických prvků jeho tvorby, díky kterým jsou jejich vyobrazení městského prostoru určovány neustálým střetáváním se jeho veřejné a soukromé dimenze.
S využitím teoretických východisek filozofie Transmodernismu a analytických nástrojů fenomenologicky zaměřeného geocritismu se tento příspěvek pokusí dokázat, že je tyto dva romány možné zařadit do kategorie tzv. transmoderní prózy a že svou kritikou globalizovaného kapitalismu prostřednictvím toposu, který Eric Prieto označuje jako ente-deux či "místo mezi", myšlenkově korelují se základními transmoderními postuláty.