Na příkladu svatého Ambrože autor popisuje vztah starověkých křesťanů k chudobě a bohatství. Zaměřuje se na jednu konkrétní oblast Ambrožova vztahu k chudým a bohatým, a to na almužnu.
Představuje svatého Ambrože jako biskupa se silným sociálním cítěním, který se zastával chudých a hledal řešení jejich tíživé ekonomické situace. Podle Ambrože spočívá řešení právě v almužně, v altruistickém sdílení vlastního majetku s lidmi v nouzi.
Zároveň je to lék na šílenství, k němuž vede chamtivost; a jeden ze způsobů odčinění hříchů. Svatý Ambrož nám připomíná, jaký je skutečný smysl našeho života, že dobrá vůle a štědrost vůči chudým je na naší cestě nezbytná.
Není to jen sociální gesto, je to však účast na Božím plánu spásy, a to nejen v kontextu spásy jednotlivce, ale v perspektivě přítomnosti a budoucnosti celého lidstva.