Daňový řád ve spojení s jednotlivými daňovými zákony označuje svěřenský fond za daňový subjekt a zároveň určuje, že svěřenský správce má stejná práva a povinnosti jako svěřenský fond. Svěřenský správce tak vykonává vůči správci daně veškeré procesněprávní povinnosti svěřenského fondu, které lze v situacích při vzniku i trvání svěřenského fondu připodobnit k povinnostem daňového subjektu, který je právnickou osobou, při zániku však nikoliv.
Současná daňová právní úprava nestanoví pro situaci zániku svěřenského fondu konkrétní postup svěřenského správce vůči správci daně, lhůty pro podání posledního přiznání k dani a úhradu případné daně, ani pravidla pro přechod daňové povinnosti zaniklého svěřenského fondu. Ke konkrétním daňovým povinnostem souvisejícím se zánikem svěřenského fondu je tak nutno dojít výkladem, přičemž jednotný výklad je stěžejní jak pro právní jistotu svěřenských fondů v postavení daňových subjektů a jejich svěřenských správců, tak pro správce daně.
Tento článek si tak klade za cíl za využití kvalitativní metody včetně analýzy, jazykového a logického výkladu relevantních právních norem, zhodnotit stávající daňovou právní úpravu týkající se zániku svěřenského fondu a možnost určení konkrétní podoby povinnosti svěřenského správce podat daňové přiznání svěřenského fondu při jeho zániku. V důsledku zásadních odlišností mezi koncepcí svěřenského fondu a právnickou osobou a rovněž způsoby jejich zániku nelze na zánik svěřenského fondu uplatnit speciální ustanovení týkající se zániku daňových subjektů.
Nutné použití obecných pravidel pro stanovení a úhradu daně však vyvolává mnohé nejasnosti a způsobuje nerovnost v právech a povinnostech mezi zanikajícími daňovými subjekty různých právních forem. Závěrem článku je tak zejména poukázání na nedostatečnost stávající daňové právní úpravy ve vztahu k zániku svěřenského fondu, s níž je spojena přetrvávající právní nejistota daňových subjektů.