Abstrakt
Základní princip, který ovládá dokazování v rámci daňového řízení, je povinnost daňového subjektu dokázat skutečnosti, které tvrdil nebo měl tvrdit v rámci svých daňových tvrzení. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, blíže stanovuje podmínky a pravidla dokazování jak pro daňový subjekt, tak pro správce daně.
Náplní tohoto příspěvku je bližší analýza rozsahu a limitů důkazního břemene daňového subjektu, a to zejména při uplatňování daňového odpočtu na výzkum a vývoj ve smyslu § 34 odst. 4 a násl. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. V současné právní úpravě absentuje bližší úprava rozsahu důkazního břemene a jeho limitů.
Uplatňování daňového odpočtu na výzkum a vývoj daňovými subjekty je v aplikační praxi provázeno nesčetnými problémy, přičemž jedním z nejvýraznějších problémů je vymezení důkazního břemene daňového subjektu a stanovení okamžiku přenosu důkazního břemene zpět na správce daně. V rámci příspěvku je stručně vymezen právní rámec dokazování, důkazního břemene a uplatňování daňového dopočtu na výzkum a vývoj, přičemž zkoumaná problematika je dále rozebrána na základě vybraných soudních rozhodnutí.
Rozsah a limity důkazního břemene daňového subjektu při uplatňování daňového odpočtu na výzkum a vývoj jsou zkoumány pouze z pohledu materiální stránky daňového odpočtu na výzkum a vývoj a to v oblasti způsobilosti činností výzkumu a vývoje, způsobilosti nákladů na dovolenou, a evidence nákladů vynaložených při řešení projektu výzkumu a vývoje. S ohledem na zaměření příspěvku je využita zejména metoda analýzy, indukce a v omezeném rozsahu metoda deskripce.