Abstrakt
Eozinofily byly jako unik átní skupina bílých krvinek poprvé pojmenovány na konci 19. století Paulem Ehrlichem podle afinity jejich specifických granulí ke kyselému syntetickému barvivu eozinu. Od doby svého objevu byl jejich výskyt v organismu spojován s bronchiálním astmatem a helmintózami.
V dnešní době již víme, že jejich deregulovaná aktivita, spojená se zvýšením jejich počtu v periferní krvi nad normální hodnotu, je spojena s celou řadou dalších onemocnění, která se souhrnně označují jako eozinofilní syndromy. Eozinofilní typ astmatu je jedním z nich.
Předpokládá se, že asi polovina eozinofilních syndromů postihuje respirační trakt a obráceně, asi polovina bronchiálních astmat vykazuje známky ryze eozinofilního zánětu dle počtu eozinofilů v indukovaném sputu. Vyšetření eozinofilů v periferní krvi by tak mělo být nedílnou součástí základního vyšetření pacientů v rámci široké diferenciální diagnostiky plicních nemocí, včetně astmatu.
Mělo by být prováděno opakovaně, vždy v době diagnózy a ideálně před nasazením jakékoli protizánětlivé terapie a dále při exacerbacích základní choroby. Pokud již byly nasazeny pulzní systémové kortikosteroidy, mělo by být následné vyšetření eozinofilů provedeno s dostatečným časovým odstupem po jejich vysazení.
Informace o eozinofilii periferní krve by měla být vždy impulzem k pečlivému vyšetření nemocného s cílem prokázat či vyloučit její primární, resp. sekundární příčinu a dále případné orgánové postižení s eozinofilií spojené. V případě bronchiálního astmatu je průkaz zvýšení počtu eozinofilů klíčový nejen pro klasifikaci zánětlivého fenotypu astmatu, ale i pro další možné léčebné kroky, mezi něž se u těžkých astmat řadí i biologická léčba.