Abstrakt
Eozinofily byly jako unikátní skupina bílých krvinek poprvé pojmenovány na konci 19. stolet í Paulem Ehrlichem podle afinity jejich specifických granulí ke kyselému syntetickému barvivu eozinu. Od doby svého objevu byl jejich výskyt v organismu spojován s bronchiálním astmatem a helmintózami.
V dnešní době již víme, že jejich deregulovaná aktivita, spojená se zvýšením jejich počtu v periferní krvi nad normální hodnotu, je spojena s celou řadou dalších onemocnění, která se souhrnně označují jako eozinofilní syndromy. Eozinofilní typ astmatu je jedním z nich.
Předpokládá se, že asi polovina eozinofilních syndromů postihuje respirační trakt a obráceně, asi polovina bronchiálních astmat vykazuje známky ryze eozinofilního zánětu dle počtu eozinofilů v indukovaném sputu. Vyšetření eozinofilů v periferní krvi by tak mělo být nedílnou součástí základního vyšetření pacientů v rámci široké diferenciální diagnostiky plicních nemocí, včetně astmatu.
Mělo by být prováděno opakovaně, vždy v době diagnózy a ideálně před nasazením jakékoli protizánětlivé terapie a dále při exacerbacích základní choroby. Pokud již byly nasazeny pulzní systémové kortikosteroidy, mělo by být následné vyšetření eozinofilů provedeno s dostatečným časovým odstupem po jejich vysazení.
Informace o eozinofilii periferní krve by měla být vždy impulzem k pečlivému vyšetření nemocného s cílem prokázat či vyloučit její primární, resp. sekundární příčinu a dále případné orgánové postižení s eozinofilií spojené. V případě bronchiálního astmatu je průkaz zvýšení počtu eozinofilů klíčový nejen pro klasifikaci zánětlivého fenotypu astmatu, ale i pro další možné léčebné kroky, mezi něž se u těžkých astmat řadí i biologická léčba.