Předkládaná studie se zaměřuje na otázku specializace radů apelačního soudu na konci 17. století, tedy na to, zda byly jednotlivé kauzy přidělovány soudcům dle jejich odborného či jiného zaměření. V první řadě práce nově definuje a vymezuje samotný pojem specializace, a to jako fenomén, který lze vnímat v rovině geografické, jazykové, věcné a personální.
Výchozími prameny se staly zasedací protokoly apelačního soudu, které se dochovaly pro závěr 17. století a ze kterých lze seznat, jakým radům byly přiděleny jaké kauzy ke zpracování. Na půdorysu těchto protokolů provádí autor kvantitativně-kvalitativního rozbor sebraných pramenů a dospívá k závěru, že všechny čtyři druhy specializace byly u apelačního soudu ve větší či menší míře uplatňovány, nikdy se však neprosadily zcela.
Ačkoli se jedná o zkoumání jevu, kterému doposud nebyla věnována odbornou veřejností pozornost, ukazuje se, že dosavadní výsledky jsou nosné a mohou vnést světlo do vnitřního způsobu fungování některých soudů, neboť se jedná o obecně postižitelný fenomén.