Abstract
Samostatná přehledová výstava Markéty Magidové se uskutečnila ve třetím patře Kunsthalle Praha. Byly na ní prezentovány digitální malby, sochy, animované filmy, VR film a didaktický projekt. Výstava měla divácký i mediální ohlas a byl k ní vydaný i katalog. Kurátorsky se na ní podílela Andra Silapetere z Centra současného umění v Rize.
Úryvek z kurátorského textu:
Kolik "planet" existuje v naší extragalaktické mlhovině (čtěte: společnosti)? A kam v ní zapadáte vy, návštěvníci: která z těch planet je vaše, a je vůbec jedlá?
Na této výstavě Markéty Magidové se setkáte s nepozemskými stvořeními. Zatančí vám a zazpívají ve videu Kouzlo uvolnění, ve kterém umělkyně zprostředkovává vizi možné budoucnosti: poté, co skupina mimozemšťanů přistane na Zemi, objeví torza monumentů reprezentující nukleární rodinu. Video se pohybuje na hraně mezi dystopií a utopií. Z daleké budoucnosti se dívá na mnohé minulosti lidské civilizace: ta sice padla, avšak mimozemšťané ve svém rituálu oslavují nový typ soužití oproštěný od zkostnatělých společenských hierarchií. Při pohledu na pustou krajinu ve filmu mě napadá otázka: "Je opravdu možné, aby celá planeta se všemi živými organismy jednou přestala existovat?" Chladný pocit zkázy se nejeví tak nerealisticky, pokud člověk přihlédne k uprchlické krizi, době (po?)covidové, otřesné válce na Ukrajině a k dlouhotrvajícím klimatic- kým hrozbám, jakými jsou například záplavy a extrémní vlny veder. Problémy se kupí a jak ironicky poznamenává Elvia Wilk: "Každý si dnes může vybrat z plejády populárních dystopií tu, která ho znervózňuje nejvíce. Záplavy? Klesající porodnost? Uprchlická krize?" Významné přitom je, že se lidé po celém světě nedokáží dohodnout ani na tom, co pro ně znamená žít spolu na jedné planetě. Jako bychom nedokázali tolerovat různorodost v rámci stejného prostředí, a místo toho si vytváříme vlastní "sociální galaxie" a objevujeme osobní "planety", se kterými bychom mohli vstupovat do konfliktu. Je možné tento scénář změnit? Jak docílit společné vize budoucnosti a koexistence, která by byla přijatelná pro všechny, nejen pro některé, a která by pomohla překonat celosvětové nejistoty? Drazí návštěvníci, žádný strach. Tato výstava není o konci světa. Jejím účelem je naopak ukázat vám jiný pohled na to, jak bychom spolu mohli žít coby jedinci, domácnosti, různé komunity i jako obyvatelé stejné planety.
Pro tvorbu Magidové, a stejně tak i tuto výstavu, je příznačná hravost, humor a snová estetika, s jejíž pomocí rozkládá společenské hierarchie a nabízí nové pohledy na struktury, jakými jsou například společenské třídy, status, gender a rodina. Jakkoliv pohyblivé obrazy a video by se daly označit za jádro její umělecké tvorby, své hledání nové vizuality rozšiřuje o digitální malby a objekty. Ve všech těchto médiích obsažených na výstavě se zaměřuje na dětskou estetiku, která využívá k rozšíření našeho chápání jinakosti, představivosti a kreativity. Magidová vybízí k tomu, abychom docenili mnohost našich různorodostí a vnímali je jako společnou sílu. Název výstavy pochází z rozhovoru Magidové s jejími dcerami - dvojčaty Zoe a Ester. Magidová se dcerami nechala inspirovat a nyní nás bere na poetickou vyjížďku, na níž nás svým vyprávěním a smyslovým pohroužením přivádí do styku s těmi, jež si často odmítáme vyslechnout. Zve nás na výlet do daleké minulosti, kde nám převypráví příběh pompejské sexuální pracovnice. Idiosynkratic- kou interpretací příběhů typu Malé mořské víly nebo mytologických stvoření jako například víly Vltavy nebo fauna, Magidová přehodnocuje vnímání genderových stereotypů. Oživuje dětské čmáranice a ustavuje je ve skutečném prostoru a čase nejen zde v pražské Kunsthalle, ale i ve fikčním muzeu kdesi v jiné realitě.