Kapitola charakterizuje stav bádání v oblasti novozákonní biblistiky, zvláště v tázání po "historickém Ježíši", kdy doznívalo výlučné paradigma historické kritiky a ke slovu se dostala perspektiva sociální paměti. Nástup zkoumání sociální/kolektivní paměti souvisí s rozvojem postmoderny na poli filosofického diskursu a začíná v oblasti biblistiky v osmdesátých letech minulého století, ale širší pozornost je věnována analýzám evangelií až o dekádu později.
Zkoumána je oblast orality a paměti ve vztahu ke skupinám a dobovým kulturním rámcům, jakož i pojetí autora, nová kritika, nový historismus a close reading. Vynechána je naopak oblast psychologie a neurologie.
Součástí pojednání je oblast hermeneutiky a pojmového aparátu, jež je adaptován od dob F. D.
E. Schleiermachera, J.
M. Chladenia až po H.-G.
Gadamera. Předpoklady zkoumání sociální paměti jsou komparovány s metodikou školy dějin formy a školy dějin redakce, přičemž éra historické kritiky zdaleka nekončí, jen historická kritika ztratila monopol na interpretaci historických událostí a záznamů raně křesťanských komunit v době raného křesťanství.