Abstrakt
Přednáška se zabývala osobnostmi Ježíše Nazaretského, apoštola Pavla a Cicerona, jejich etikou, vztahem k tělu a násilnou smrtí, neboť všichni zemřeli bolestivou smrtí a stali se díky svému dílu či vystoupení legendami. Ježíš Nazaretský vystoupil s reformou judaismu, jež měla silný sociální obsah a jeho smrt ukřižováním se stala v kontextu následné interpretace smrtí zástupnou, což je silný etický motiv.
Apoštol Pavel jako interpret Ježíšovy smrti a vzkříšení, vytvořil etický systém pro křesťany z nežidů, v němž jim umožnil participovat na periferii judaismu bez zachování Tóry a obřízky, což bylo možné díky výjimečné situaci mesiášského času. Pavel nerozšiřoval řady "bohabojných", ale nahradil židovské pojetí spravedlnosti do značné míry stoickou etikou, ač navíc přidává eschatologické důrazy, jež vedou k určitému typu chování a vnímání bližního.
Jeho úsilí skončilo za vlády císaře Nerona stětím. Cicero, jako mimořádná osobnost římského rétora, právníka a správce římských území, prezentoval ve svých dílech stoickou etiku a usiloval o nápravu římské společnosti, konkrétně vyšší společenské vrstvy, přičemž v důsledku má řadu etických cílů shodných s apoštolem Pavlem.
Cicero byl zabit Antoniovými vrahy, jeho mrtvola byla vláčena po Římě a byla mu uťata hlava a pravá ruka. za účelem vystavení na Fóru. Ježíš byl mytizován, Pavel legendarizován a Cicero vstoupil do povědomí jako historická postava s velmi rozsáhlým dílem a místem v oblasti klasické literatury. Étos všech osobností byl v kontextu doby spojen s jejich vystupováním a všichni narazili na oficiální představitele římské říše.
Zatímco Ježíš měl blízko ke kynikům, apoštol Pavel i Cicero jsou jako vzdělanci své doby spjati s rétorikou, etickým profilem řečníka a stoickými ctnostmi.