Abstrakt
Studie podává reflexi významu filosofie individualismu v meziválečném Československu. Vrací se k Masarykovi jako "krásné" individualitě, která se stala modelem souvislosti mezi individualismem a svobodou, i k modulacím vztahu k němu, jak o nich hovoří Edvard Beneš.
Vůči Masarykovi se vymezovala i "mladší filosofická generace" a byla za to často kritizována stoupenci realismu. Druhá polovina textu se soustředí zejména na odmítnutí individualismu ze strany komunismu (Julius Fučík, Zdeněk Nejedlý) a na postupně budované mínění, že individualismu je pejorativní výraz, který se kryje se sobectvím.
Tato komunistická reakce se stala na dlouhou dobu ortodoxní definicí a individualismus byl chápán jako účinná obrana proti rozmáhajícím se totalitarismům pouze několika posledními mysliteli (například Ferdinandem Peroutkou).