Čeští univerzitní historici představováni Gollovou školou byli po r. 1918 zvlášť odolní vůči inovativním metodologickým trendům. Mluvčím demokraticky či levicově orientovaným historikům, kteří stáli mimo toto 'cechovní' badatelské uskupení, se stal Jan Slavík.
Svůj přístup k minulosti opíral též jako jeden z mála českých historiků o metodologické a teoretické inovace, jež do sociálních dějin vnesl po r. 1900 Max Weber. Do jisté míry byl též ovlivněn marxismem.
Z těchto pozic polemizoval proti etablované univerzitní historiografii, zejména proti Josefu Pekařovi.