Současná divadelní teorie pracuje s předpokladem, že intermedialita - ve smyslu zapojení médií jako jsou film, video a digitální technologie do divadelního představení - je schopna narušit dominantní logiku zobrazování a odhalit konvence, díky nimž diváci taková zobrazení vnímají jako transparentní. Zatímco divadlo v těchto případech upozorňuje na procesy mediace, ono samo podle této teorie překvapivě zůstává zcela transparentní.
Přítomná kapitola zkoumá toto paradoxní tvrzení na případě opery Rosa: A Horse Drama, která vznikla ve spolupráci nizozemského skladatele Louise Andriessena a britského filmového režiséra Petera Greenawaye a byla premiérována v Amsterdamu v roce 1994. Díky všudypřítomným projekcím textu i obrazu na několika plátnech najednou se tato opera zdá být ztělesněním intermediality v současném hudebním divadle.
Jak se však pokusím dokázat, Rosa odhaluje divácké návyky nejen ve vztahu k použitým médiím (a to především k filmu), ale také co se týče divadla samotného. S její pomocí lze d